orgie narcismu

Orgie narcismu.

Selfie, super-face, vizuální samohana.

Voyeurismus znamenal tradičně slast z tajného překročení hranic cizího území, pohled štěrbinou do hájemství druhého. Dnes se spíše noříme do mikrokosmu známého prostoru, vpíjíme se pohledem do stejnosti sebe sama (na rozdíl od dřívějšího vizuálního penetrování jiného). V tomto území, které je nám vlastní, se nemůžeme setkat s jiným člověkem a jeho tajemstvím. Neznámo ztratilo svou slastnou vůni, své feromony nebo pižma. Neznámo bylo v moderních masových médiích zcela odhaleno, opona před ním spadla (podobně chybí dnes opony třeba v multikinech – už zde nepřekračujeme hranici do jiného, fikčního světa, ale zůstáváme ve všednosti). Skončilo striptýzové představení, které představovalo moderní postupné detabuizování různých tajemství. Dříve skrývané neznámo stojí před námi ve své nahotě a zároveň děsivosti, již nás neláká a nesvádí, dnes může vzbuzovat jen odpor nebo strach. Východisko z lhostejnosti vůči „poznanému“ nebo z fóbie z odhaleného tabu představuje obrácení pohledu zpátky k sobě. Odvracíme tedy pohled od světa, který nás buď nudí nebo znepokojuje a věnujeme se sebe-pozorování. V obraze sebe sama hledáme jednak jistotu, bezpečí před odhaleným strašákem světa, jednak nový typ vzrušení, které se podobá záchvěvům vnitřních orgánů při drogovém opojení nebo naopak při nevolnosti. Náš vnitřek se ale ještě nepodařilo úplně otevřít, stále se zastavujeme u zrcadlového povrchu. Pozorujeme sami sebe zvnějšku – sice téměř nepřetržitě (třeba na dovolené vytváříme snímky sebe s „cizinou“ jen na okraji pozadí, neznámo tu představuje jen kulisu, divadlo, v jehož reálnou existenci příliš nevěříme a tato devalvace „cizosti“ nás uklidňuje) – ale i při ohromné míře sebe-sledování nepronikáme hlouběji, k předpokládané identitě. Striptýz identity se nachází teprve na samém začátku, teprve odhazujeme boa.

Naše selfies se od jiných srovnatelných „autoportrétů“ příliš neliší (stále nedokážeme ukázat to nezaměnitelné), různá selfies jsou zaměnitelná, podobají se principiálně, kompozičně – místo toho, abychom díky nim dominovali, tak se díky nim ztrácíme v mase analogií. Občas se sice i svlékneme donaha, ukazujeme své pohlavní znaky apod., ale to je stále malý průnik, nedostačující penetrace sebe sama, která nezajistí jednoznačnou identifikovatelnost, nezajistí výmyk nad hlavy davu. Naopak – skoro celý dav už je nahý a hraje si s přirozením před zrcadlem objektivu. Možná už vznikla i sebevražedná selfies (zatím asi jen parodická), která chtějí ukázat překročení hranice, otevření individuálního života do jakéhosi absolutna – a to vše přede svědky. Dřívější skryté či veřejné pozorování druhého vedlo k socializaci (napodobování chování druhých, sdílení konvencí apod.), zatímco dnešní sebepozorování sdílené potenciálním nekonečnem anonymních očí vede spíše k vyčlenění, k uzavření naší ulity, k sebe-pohřbení, neboť teprve mrtvé tělo se stává beze zbytku objektem (a my se pasujeme do pozice objektů – nahých věcí určených k průzkumu). Anonymní oči provádějí na našem těle pitvu (v intencích markýze de Sade by se dalo říct, že jsme v selfies nekonečně mučenými/ukájenými sexuálními objekty). Slast a utrpení se tu doplňují a nepředstavují už tolik lákadlo, jako spíše ryzí nutnost být (existovat) tímto „objektivizovatelným“ způsobem, neboť už netušíme, jak „být“ jinak. V momentu, kdy jsme kucháni cizíma očima, si potvrzujeme svoji existenci, přesvědčujeme se o tom, že „jsme“ – alespoň jako laboratorní myš, věříme ve svoji reálnou přítomnost. Proto se selfie nesnaží být autorským uměleckým dílem (které je zatíženo subjektivností tvůrce, jak se alespoň v moderní epoše má za to), ale chce fungovat jako věcná reprezentace, vědecké znázornění, dokument, exaktní stopa. Této verifikační mánii však muselo předcházet radikální zpochybnění naší subjektivní pozice, našeho postavení. Muselo jí předcházet naše zneviditelnění v mase, které chceme překonat svým super-obrazem, všudypřítomným znázorněním nás jakožto idolu. Náš kult je nicméně velmi vratký, omezuje se na pár „sdílení“ na sociálních sítích, na pár označení „líbí se mi“ na facebooku apod., které se za několik vteřin ponoří do digitálního zapomnění, nikoli do historie, protože v digitálním prostředí historie neexistuje, vše se omezuje na mikroskopickou slupičku kratičké přítomnosti.

Neviditelnost našeho vlastního subjektu (která souvisí třeba s tím, co Zygmund Bauman označuje jako „tekutou modernitu“, tedy epochu nestálosti kategorií a identit) se však snažíme překonat paradoxně pomocí vlastní objektivizace – tedy tím, že vystavujeme na odiv svou „nahou mrtvolu“ (jež je jediná exaktně pojmutelná), což ovšem nemusí být až tak nesmyslné, když je naším cílem získat status idolu, tedy jakési hyper-reálné, nadlidské entity. K získání povahy idolu slouží různé strategie z oblasti fetišismu, které z našeho subjektivního živého těla vytvářejí věc, u níž předpokládáme vyšší trvanlivost ve smyslu stability identity. Ideální selfie by tedy vznikalo v takovém případě, pokud bychom se před objektivem pomalu zaživa pitvali, porcovali na jednotlivé přesně pojmenovatelné kusy („…a toto jsou moje játra, tady se usmívá můj vaječník…“) – pak bychom jistě vplynuli do hájemství věčnosti, která je hodna kultovního zájmu.

 

 

Fetiš

 

Když zvěcňujeme své tělo, vytváříme z něj fetišistický předmět. Fetiš má několik příjemných vlastností. Lze jej obdivovat, uctívat, olizovat a očmuchávat nebo se jej naopak nesmí nikdo dotknout, protože by mu ruka upadla, a to buď sama nebo po externím zásahu mačety. Fetiš musí každý, kdo jej chápe právě jako fetiš, chtě nechtě brát v potaz, nikdy není lhostejný. Když se více zaměříme na pozitivní přijímání fetiše, pak můžeme konstatovat, že tato věc se pro fetišistu stává obsedantní potřebou. Fetiš není abstraktní idea nebo pojem, ale naopak konkrétní jednotlivina, hmotná, smyslová a smyslná. Tento termín se používá v některých teoriích náboženství, sexuality a ekonomiky. Podle těchto teorií fetišista udržuje vztah s materiální věcí, která sice může odkazovat k vnějším významům, ale hlavní je její přítomnost, blízkost. Fetiš se nachází ve sféře intimity, je to jakési božstvo v naší koupelně, v naší posteli. V žánru selfie sami sobě představujeme fetiš, naše tělo je naším zbožňovaným majetkem, nemůžeme se na něj vynadívat. Narcis v touze obcovat se svým vlastním tělem nakonec zemřel, jeho rozdvojení s odrazem na vodní hladině bylo nepřekročitelné. Selfie používá bezpečnější nástroje obcování a utopení hrozí snad jen virtuální. V tradici autoportrétu se vyskytlo několik zajímavých případů, kdy umělec místo klasického mimeticko-ideologického obrazu vytvořil fetišistický objekt. Často šlo o ironii, autor nadsadil svou legendu výjimečné osobnosti, na níž je údajně úctyhodné každé hovno. Italský tvůrce Piero Manzoni tak vystavil své známé „Merda d´artista“, umělcovo lejno, které se údajně skrývá v konzervě, kterou se ovšem nikdo od 60. let 20. století neodvážil otevřít. Manzoni také nafouknul balonek a pod názvem „Umělcův dech“ dílo vrhl na umělecký trh. Toto zveřejňování intimity a předělávání autora na fetišistický objekt více či méně vážně provází výtvarné umění počínaje přibližně Duchampem, přes projevy body artu (Petr Štembera v duchu tohoto uměleckého směřování vypil směs ze své krve, moči, vlasů a nehtů a nazval akci „Narcis č.1“, nicméně nezemřel), po postmodernu v intencích dvojice Gilbert a George (kteří se pouze fotí na močovém pozadí) nebo po Young British Artists, z nichž popularitu v tomto směru získal Marc Quinn, který odlil svou bustu ze své vlastní krve (dílo musí být ovšem přechováváno v mrazáku, snad proskleném). Hezký fetišistický podpis vymyslel také český grafik Vladimír Boudník – na některé grafické matrice vystříkl před tiskem svůj ejakulát, aby se to s někým nespletlo.

 

 

Idol

 

Často se zvěčňujeme v obrazem a odrazech proto, abychom sami sebe chápali jako centrum kultu. Někdy se mluví o tom, že moderní masmédia přinesla mimo jiné „teror obličejů“ slavných osob, hvězd a jiných významných zločinců. Gerhard Johann Lischka zmiňuje ve svém textu „SuperSurFace“, že žijeme ve stínu super-tváří a jejich super-obrazů, všudypřítomných „zlatých telat“, kolem nichž tančíme super-taneček. Dnes už tančíme také kolem vlastních telecích obrazů, které jsme si uplácali na sociálních sítích a dychtivě sledujeme, kdo se k víření přidá (pozná se to podle palečku nahoru). S tématem idolatrie pracovali před časem autoři jako Joseph Beuys či Andy Warhol, pak se tam také mihl Jeff Koons na postmoderním porno-pomníčku, ale začal to vlastně Hitler, když se učil před zrcadlem správně nacisticky šermovat rukama – sebepozorování jako základ sebeprezentace je jedním z jeho vizuálních vynálezů. I současný městský prostor nám občas nabídne rádoby vtipnou možnost vyniknout na kultovním piedestalu – třeba v Kasselu se nachází „Ich Denkmal“ (pomník Já, tedy spíše mně), prázdný podstavec, na němž můžeme chvíli představovat svoji vlastní sochu; pak se samozřejmě vyfotíme a dáme to na internet, ha ha ha.

 

 

Mezera mezi privátním a veřejným

 

Selfie není ani tradiční autoportrét, určený pro veřejnost a obsahující zakódované poselství o postavení a ideovém směřování, ani není tradičním amatérským produktem určeným pro blízké obecenstvo vesměs k pobavení či k prohloubení sentimentální nálady u odpoledních chlebíčků. Selfie představuje hybrid na pomezí soukromého a veřejného prostoru, něco jako současné obchodní centrum, které je ostře pod dohledem a zároveň překypuje infantilitou. Vrháme do světa své fetišisticko-výměškovité projevy, které dříve patřily spíše do bytového jádra a odvážnější exhibicionisté se s nimi odvážili do obýváku nebo na balkon. V selfie už nehrajeme společenskou roli, jak to bylo běžné ve stylizovaném malířském či fotografickém auto/portrétu, kde osoba vystupovala sebevědomě (Tizian, Rubens), ironicky (Hans von Aachen), uraženě a poníženě (Josef Mánes, Courbet), jako blázen (Gogh), jako někdo jiný (Cindy Sherman)… Shlížení se v zrcadle objektivu neposiluje naši subjektivitu (to se děje snad jen v „zrcadlové fázi“ vývoje osobnosti podle Lacana), ale de-socializuje nás, vytrhává nás ze společenství na rozdíl od toho, když se díváme do tváří druhých lidí. V selfie jsme i nejsme na světě sami. Rozhodně však toto zrcadlo vytváří hráz, a to neproniknutelnou mezi sebe-pozorováním a vnějším potvrzením naší existence.

 

 

V selfie se projevuje jiná společenská koncepce, než jakou představuje moderní rozlišování na veřejnost a soukromí. Objevuje se tu jakási třetí kategorie – zvnějšnělé Já, objektivizované Já jakožto fetiš a idol, předmět určený k uctívání, které se ale moc nedostavuje. Kult sebe sama stále ztroskotává, náš idol není ani uctíván ani vyvracen, ale je zapomínán. Orgie narcismu se propojují s orgiemi ztráty paměti. Jinde než před zrcadlem reprezentace o sobě nevíme, jsme postiženi neschopností podržet si svůj mentální obraz. Vykonáváme neustálou sebekontrolu, jako bychom byli svými vlastními dozorci, což je ovšem z hlediska moci velmi žádoucí – nejlépe se kontroluje ten, kdo se kontroluje sám. Takže zdánlivé otevření se světu v žánru selfie vede ve skutečnosti k utužení vlastní disciplinace. Sebepozorování nám přináší bezpečnou rozkoš, která je společensky akceptovatelná jako určitá virtuální sterilizace, jež se umocňuje s tím, jak odkládáme všechna svá tajemství, jak se stáváme super-viditelnými – ale už nikoli jako idol, ale jako preparát.