Alternativní moderna:
Okultní „ismy“ ve vědě, umění a filosofii
Počínaje osvícenstvím dochází k odtajňování a relativizaci různých „velikých tajemství“, jež se v rozličných podobách zjevovala v evropském myšlení přinejmenším od šestnáctého století. Toto postupné zveřejňování dříve skrytého či šifrovaného vědění a zároveň jeho kritické hodnocení nicméně nestálo v cestě sílící popularitě rituálních a sociálních praktik, které byly s okultními obsahy spojovány. Mnohdy docházelo ke zvláštnímu myšlenkovému synkretismu, v jehož rámci se moderní racionalita mísila s alchymickou či hermetickou symbolikou a na této bázi vznikaly nové kultovní systémy. Do hry se pružně zapojovala i exaktní věda, jejíž představitelé byli schopni bez obtíží syntetizovat esoterickou respektive magickou tradici s nově definovanými fyzikálními a přírodními zákonitostmi. Výjimkou nebyl svého času Isaac Newton a další otcové novodobého empirického poznání, na něž v devatenáctém století navázaly i vědecké matky, které v tomto ohledu důstojně reprezentovala třeba Marie Curie, jíž bylo možno zahlédnout kupříkladu na seancích slavného média Eusapie Palladino spolu s astronomem Camille Flammarionem či filosofem Henri Bergsonem. Stále znovu definované a zrychlující se vědecké poznání procházelo mnohdy zpočátku jakousi okultní fází respektive rozdmýchalo úvahy o možných skrytých významech a silách daných čerstvě popsaných fenoménů. Spekulovalo se tak o tajemné moci elektrické energie, roentgenových paprsků, radiace, fotografie, bezdrátového telegrafu či chemických reakcí. Zájem se obracel vesměs k fenoménům, které neměly vizuální či materiální povahu nebo se alespoň výrazně odlišovaly od klasického chápání hmoty a prostoru. Tyto jevy působily na dobové více i méně zasvěcené publikum poněkud záhadně a vytvářely prostor pro celou řadu interpretací a fantazií. Ve své holé faktičnosti vyvolávaly epistemologické a společenské posuny mnohdy skepsi a obavy z hroucení dřívějšího stabilního řádu a na tuto situaci reagovali doboví myslitelé definováním nových světonázorových „ismů“ (realismus, pragmatismus, vitalismus apod.), mezi nimiž si svoji specifickou cestu našlo i esoterické myšlení.
Magnetismus
Franz Anton Mesmer (1734-1815) zaznamenal značné úspěchy se svou novou léčebnou metodou, při níž využíval k terapii pacientů jak přírodní magnety tak stále více „živočišný magnetismus“, který měl na organismus podle jeho názoru obdobný vliv jako energie nebeských těles, o jejichž účincích vypracoval Mesmer hypotézu už ve své doktorské práci v roce 1766. Mesmer si povšiml, že značné množství pacientů upadá v rámci jeho léčebného působení do zvláštního psychického stavu, který by se dal nazvat transem či umělým spánkem. K dosažení správného účinku využíval tzv. mesmerických tahů – kroužil tak dlouho rukama kolem figury pacienta, až se tento buď cítil zdráv nebo upadl do změněného stavu vědomí. A potom se začaly dít ty nejzajímavější věci. Osoby ovlivněné Mesmerovým „magnetickým fluidem“ byly najednou schopné mimořádných duševních výkonů, což se jim v bdělém stavu nestávalo. Měly telepatické i věštecké schopnosti, dokonce byly s to si samy stanovit diagnózu a navrhnout způsob léčby. Mesmer mluvil v tomto případě o jakémsi „vnitřním lékaři“, který se ukrývá v tajemných hlubinách osobnosti, nicméně se stále cítil povinován léčbu řídit a požadovat úhradu. Z českých vědců se průzkumu „živočišného magnetismu“ věnoval třeba Jan Evangelista Purkyně (Animální magnetismus v poměru svému ku spaní), který jej zkoumal i v souvislosti s běžným spánkem a navrhoval inovativní vysvětlení přechodu mezi bdělým stavem a spánkem. Purkyně se intenzivně věnoval i otázce snění jakožto „subjektivního vidění“ a navázal na otázku „magnetismu“ ve směru přírodovědného poznání bez nároku na esoterní souvislosti. Jiným směrem se vydal v podobné době Justinus Kerner. Přelomovou se stala jeho publikace „Seherin von Prevorst“ z roku 1829. Zde popisuje mimořádné schopnosti jedné své pacientky, které se projevovaly ve chvíli, kdy ji za pomoci magnetické terapie uvedl do stavu umělého spánku. Somnambulní osoba se pak kromě obligátní telepatie, věštění a sebe-léčby věnovala též pozorování duchů, což Kernera zaujalo, neboť to o zcela novou kvalitu rozšířilo starý výčet pozoruhodných jevů spojených s magnetismem. Hypnotizovaná osoba (neboť cesta k hypnotismu již byla po těchto experimentech otevřená a zřejmá) zjevně komunikovala nejen s pozemským světem, ale obracela se i ke světu duchů, k zásvětí a tím otevřela nečekané pole výzkumů a otázek, které se brzy vyrojily.
Hypnotismus
Hypnóza v lékařské a psychiatrické praxi i teorii si však brzy našla vlastní cestu a orientovala se především na otázky psychiky pokusných osob, kterou obvykle nespojovala s nějakým transcendentním světem. Zvláštní výkony hypnotizovaných byly připisovány spíše podvědomí než kontaktu se zásvětím. Obzvláště citliví či sugestibilní jedinci (při hypnóze se už od Abbé Farii využívalo spíš sugesce a vizuální fixace než magnetismu) byli občas patologizováni a občas ne; Jean-Martin Charcot se při experimentech a demonstracích na své pařížské klinice věnoval spíše „patologickým“ jedincům, zatímco škola hypnózy v Nancy přistupovala k „paranormálním“ výkonům svých svěřenců s větší shovívavostí a považovala je za víceméně zdravé osoby. Nicméně i v souvislosti s těmito exaktními výzkumy se rodily v hlavách některých jejich účastníků jiné hypotézy, s nimiž operoval vedle zakladatele „parapsychologie“ Maxe Dessoira i Albert von Schrenck-Notzing, který se později intenzivně zabýval otázkou „materializačních fenoménů“, v nichž se zviditelňoval duchovní svět zprostředkovaný médii při seancích. Pozoruhodnou kapitolu představují pokusy léčit s pomocí hypnózy víru v duchy, což se z hlediska některých čtenářů může zdát jako vyhánění čerta ďáblem. Hypnotismus a spiritismus se tedy po slibném začátku v působení Justina Kernera brzy rozešly a stanuly na opačných pólech dobového poznání, jeden s aspirací na exaktní vědění bez příměsi nejasného duchovna a druhý s tendencí k propojení psychických sil a nadpřirozena. Nicméně oba směry zůstaly určitým způsobem součástí dobového neurčitě definovaného okultního vědeckého trendu, neboť v obou zůstával podíl něčeho nevysvětleného a potenciálně tajemného či skrytého, co nelze plně odhalit a racionálně formulovat. Oba na těchto vratkých základech vystavěly jisté teorie, které se od sebe liší spíše znaménkem na pomyslné ose „vědeckosti“ a hlavně se liší vzájemným obviňováním z naivity a nedostatečnosti.
Mediumismus
Obdobnou kontroverzi však najdeme i uvnitř dalšího vlivného trendu okultního myšlení, jímž je výzkum a interpretace neobvyklých schopností výjimečně sugestibilních jedinců, kteří sehrávali úlohu médií při seancích a experimentech nejrůznějšího typu. Médium bylo chápáno jako zprostředkovatel nebo nástroj komunikace mezi různými světy či oblastmi skutečnosti a základní rozpor v jeho chápání se týkal právě povahy účastníků této komunikace. Proti sobě stály dvě hlavní pojetí: spiritismus se svým přesvědčením o tom, že médium zprostředkovává kontakt se zásvětím, s říší duchů zemřelých a animismus trvající na tom, že sdělení média tvoří obsah jeho vlastního podvědomí, jeho vlastní duše, i když i tam se skrývají výjimečné a těžko vysvětlitelné či nadpřirozené kvality. Na určité míře tajemna se oba trendy shodovaly, lišilo se však jeho vysvětlení a zařazení do určitého epistemologického systému. Pozorování výzkumníků z obou táborů byla v podstatě obdobná: levitace, materializační fenomény, automatické psaní, což doplňovaly ještě aktivity neživých „fyzikálních“ médií – pohyby nábytku, neznámé zvuky, světelné efekty atd. Spiritistický výklad působení médií se zrodil kolem poloviny devatenáctého století v USA, kde byly poprvé pozorovány rušivé zvuky pocházející s nejvyšší pravděpodobností od duchů zemřelých. Tyto ruchy byly nejprve zaznamenány rodinou metodistického pastora Johna D. Foxe, který neváhal vypracovat systém otázek, které duchům předkládal už nejen v rodinném kruhu, ale i při veřejných demonstracích. Byla vypracována určitá „abeceda klepání“, která měla komunikaci s duchy usnadnit a umožnit pochopit jejich poselství. K tomu se brzy přidaly pohyby stolku a senzace byla na světě. Záhy se neposednost nábytku přenesla i do Evropy, kde jako jeden z prvních informoval o novém americkém fenoménu zmiňovaný Justinus Kerner (Die somnambülen Tische, 1853), který však stále i v tomto případě věřil spíše v působení magnetických a nervových sil než v přímé manifestace duchů. Hlavní otázka badatelů směřovala k tomu, zda pohyb stolku při seancích způsobují duchové, podvědomí média či „magnetické fluidum“ všelijak propletených účastníků. Fyzik Michael Faraday přišel též s vysvětlením, že pohyb stolku zapříčiňují svalové záškuby účastníků seance a celou záležitost tak zdánlivě smetl ze stolu. Ani další skeptické hlasy však zájem o daný fenomén neutlumily.
Pozorování a dokumentace médií v transu, při seanci či ve změněném stavu vědomí se stalo zdrojem neobvykle bohaté kulturní vrstvy, jež jistým způsobem zasáhla oblast umění, filosofie i vědy. Pro dané účely se vyvíjely nové technologie a metodiky či byly některé stávající možnosti modifikovány, inovovány a nově interpretovány. Pozoruhodně se tyto trendy dotkly výtvarného umění, technických médií, hlavně fotografie a filmu i výkladů nových přírodovědných a fyzikálních objevů. Objev radiace, roentgenové fotografie, posuny ve výzkumu elektrické energie atd. byly na čas poznamenány snahou uchopit dané jevy za pomoci okultního klíče a vysvětlit je hlubším způsobem než jako klasické vlastnosti hmoty respektive promítnout jejich zdánlivě nemateriální a mimosmyslovou povahu zpět na oblast lidské psychiky. Zjednodušeně řečeno, otázka stála asi tak: proč, když můžeme telegrafovat bez využití kovového drátu, bychom nemohli jen s využitím stejně nemateriální duchovní energie komunikovat s jiným světem popřípadě s prostorově i časově vzdálenými místy téže reality? Nové otázky a nejistoty vnesly do dané oblasti úvahy o relativitě, časoprostoru, čtvrté dimenzi apod. Rozklad klasického světa a hmoty na vír energií v úvahách fyziků souzněl s myšlenkami okultních badatelů, v nichž se zaobírali zdánlivě obdobnými problémy časoprostorových vazeb a průniků pouze s tím rozdílem, že na místo fyzikálních principů dosazovali mohutnosti psychické či spirituální. Jak již bylo řečeno, dané posuny v oblasti poznání vedly na jednu stranu ke skepsi a obavám z jakéhosi rozpadu celku, na což reagoval třeba tzv. pragmatický proud filosofie a teorie vědy, zatímco na druhou vyústily v novou formu víry v uchopitelnost univerza v rámci „transcendentálního optimismu“, který naději vkládal právě v duchovní potenciál subjektu respektive „transcendentálního subjektu“ (Carl du Prel: Der Spiritismus, 1893), který je schopen prolomit bariéry zjevového světa a souznít se smyslem nadpřirozena.
Média byla v každém případě považována za zdroj nevšedních poznatků i zážitků, ať už výklad jejich schopností ovlivňovaly psychologické či spiritistické teorie. Na každou seanci bylo potřeba se pořádně připravit a médium bylo proto podrobováno důkladné kontrole. To se dělo zvláště v tom případě, že médium byla žena a publikum převážně mužské. Médium se muselo svléknout donaha, aby se zjistilo, zda pod šaty neskrývá nějaký předmět, kterým by falšovalo „materializační fenomény“. Za tímto účelem byly kontrolovány též všechny tělesné otvory a genderové stereotypy v rámci vědeckého přístupu neplatily. O erotickém podtextu seancí se zmiňuje řada autorů, např. Thomas Mann, a někteří z nich uvažovali v této souvislosti o blahodárném vlivu emancipace. Vedle osobních zkušeností se stávaly reliktem seancí písemné i obrazové dokumenty. Početnou skupinu dokumentů tvoří fotografie. Na některých z nich je zachyceno pouze médium v některé zvláště oblíbené póze, časté jsou tradiční extaticky vyvrácené oči a gestikulace směřující kamsi vzhůru k předpokládanému zdroji asociací. Jindy se naopak figura média noří do sebe v pozici melancholika a s hlavou v dlaních se snaží vykřesat ještě jiskřičku duchovního prožitku. Celkem běžné jsou éterické figury duchů vznášející se kolem účastníků seance, přičemž tyto snímky paradoval za pomoci dvojité expozice již fotograf Nadar (respektive úspěšně simuloval „auru“). Mnohdy se též podařilo zachytit levitaci stolku v plné síle – někdy se dokonce zdá, že se stolek chová až agresivním a nepřátelským způsobem a vyloženě útočí na přítomné osoby. Nejpovedenějším kouskem jsou ovšem samotné „materializační fenomény“ – výrony ektoplasmy z úst a nosů médií, světelné záblesky, znamení na kůži a tvářích. Některé „materializační fenomény“ byly dokonce způsobilé k otiskování do parafínu a následnému odlití do sádry. Řada duchů se dotkla připravené parafínové destičky a zanechala na ní stopy prstů ba i sevřených pěstí. Všechny tyto úkazy byly pochopitelně pod stálým dohledem, aby se předešlo falešným materializacím a projevům; z toho důvodu bývala média občas pevně přivázána k židli spolu s celou společností a spiritistický stolek byl omotán drátěným pletivem. I přesto se výsledek mnohdy dostavil.
Nejrůznější chemické a optické technologie, které byly vyvinuty v souvislosti s okultní fotografií, později příznivě ovlivnily avantgardní trendy ve výtvarném umění. Na tomto základě se objevily třeba některé projevy piktorialismu v období secese a později především v souvislosti se surrealismem zaznamenaly nárůst alternativní fotografické techniky jako fotogram, rayogram, dekalk atd. Můžeme tvrdit, že mediumismus vyvinul specifickou podobu vizuální kultury, která usnadnila nástup abstrakci i dalším avantgardním trendům umění dvacátého století. Technologie mediumismu nezaostávaly za dobovou vědou a technikou a určitým způsobem dané objevy dále posouvaly i inspirovaly.
Spiritismus
Spiritismus se vyvinul v době hledání alternativ k materialistické gnoseologii a estetice. Mnohdy se mluví o styčných bodech se symbolistickými tendencemi v umění, které reagovaly na epochu „smrti boha“, krize filosofie, sociální a politické skepse apod. Ztráta jistoty celostního obrazu světa, kterou zapříčinila dynamická proměnlivost moderní reality, vyústila v „monistické“ myšlenky, v představu společného původu a jednoty kosmu, kde vše je propojeno na duchovní bázi. Duše začala být tímto učením považována za určující a stálou základnu všeho ostatního, neustále se proměňujícího světa. Materialita se chápala jako odvozená a nestálá, podléhající procesům růstu a zániku. Materiální procesy však podle spiritistického učení nemají na duši podstatný vliv a představují pouze dočasné fenomény, v nichž se jednotná a nesmrtelná duše odráží. Spiritismus se tak mohl stát novou jednotící platformou, internacionálním hnutím, které zasahovalo i do sociálních a politických otázek. Bez zajímavosti není též částečné propojení spiritismu s esperantistickým hnutím, které mělo podobné jednotící a zušlechťující cíle. Esperanto bylo někdy využíváno pro komunikaci s duchy, neboť v případě užití přirozených jazyků se občas naráželo na komunikační bariéry. Dokonce i tvůrce esperanta Ludwik Lejzer Zamenhof byl údajně nejprve netělesným duchem, který se teprve později inkarnoval, aby rozšířil jazyk v pozemském světě a aby tak mohlo dojít k pružnějšímu kontaktu se světem duchovním. Podle Carla du Prela má lidské podvědomí přímé napojení na zásvětí jakožto vlastní prostředí „transcendentálního subjektu“ a proto musí být podvědomí zdrojem vší inspirace, tvorby a poznání (Monistische Seelenlehre, 1886). Duše se vyvíjí do stále dokonalejších forem, což Prel shrnul ve svém pojmu „transcendentální Darwinismus“. Proto duše prochází sérií reinkarnací, v jejichž rámci dochází k jejímu intelektuálnímu i morálnímu vývinu. S touto koncepcí souzní někteří další autoři, např. u nás známý Gustav Meyrink podobnou vizi předkládá ve svém Bílém dominikánovi.
Automatismus
Další z vlivných „ismů“, jemuž cestu prošlapalo okultní myšlení, představuje koncepce automatismu. Výzkumníci, kteří se zaměřovali na „intelektuální média“, tedy na média, která se projevovala psaným či mluveným jazykem a nikoli materiálními aktivitami, brzy shledali, že i zde je potřeba určitých speciálních metod a nástrojů. Ne všemu, co médium píše nebo říká, lze věřit a proto je potřeba co nejvíce omezit vliv vůle na daný projev. K tomuto účelu byly vyvinuty vhodné technologie; často se využívala tzv. planžeta či spiritoskop. Jednalo se o pohyblivou podložku pod ruku, která v jednom případě sloužila přímo k psaní (vesměs se zavázanýma očima) a v druhém k ukazování na písmena umístěná na okrajích plochy stolku. V obou případech se předpokládalo, že ruku média vede duch a médium nemá nad sdělením kontrolu. Vesměs vznikaly záhadné, dvojznačné, fantazijní či naprosto nesrozumitelné texty. Automatické psaní začali časem využívat i sami autoři spiritistických teoretických textů a např. zakladatelka theosofie Helena Petrova Blavatská tak napsala svůj klíčový spis Odhalená Isis. Těmto autorům ovšem duchové díla vesměs diktovali. Pozdější úloha automatismu v surrealismu, psychoanalýze a dalších oblastech je poměrně dobře zmapovaná. Nicméně základní otázka zůstává i pro mnoho našich současníků stále stejná: kdo to mluví, kdo a co ovlivňuje to tajemné sdělení, které se ke mně různými cestami (třeba z televizní obrazovky) dostává? Duchové? Podvědomí? Cena za minutu?
